Přejít na obsah

Recommended Posts

Ahoj,

rád bych zde uveřejnil osobní zkušenost učitele Benno Walbecka, jak ji popisuje v knize Michael Werner.. K citaci z knihy jsem dostal svolení od nakladatele knihy.

"O 21 denním procesu jsem se poprvé dozvěděl na podzim roku 2002 z článku v časopisu Das Goetheanum. Bylo mi tehdy čerstvých 39 let, posledních 12 let jsem pracoval jako učitel. Moje obě děti tehdy žily se svojí matkou, se kterou jsem byl rozvedený. Rozvod by pro mne těžký z mnoha pohledů, žil jsem sám, přestěhoval jsem se do nového města a snažil jsem se zorientovat v novém prostředí.

Samotný fakt, že Das Goetheanum článek uveřejnilo, mne ve skutečnosti překvapil, neboť se mi zdálo, že citovaná literatura a celý proces jako takový s antroposofií nemají mnoho společného. Redaktoři měli ale evidentně pocit, že by článek mohl být pro čtenáře důležitý. Popisovaný proces ve mne okamžitě vzbudil zájem. Nepochyboval jsem o tom, že žití ze světla je možné a položil jsem si přímo otázku: můze to dokázat skutečně každý - i já?

Byl jsem přesvědčený o tom, že bych to rád vyzkoušel. Na druhé straně ale ve mně také cosi protestovalo. Jako mladý jsem totiž zvažoval myšlenku věnovat se zemědělství, protože práce se zemí, se mi zdála zajímavá a v naší době potřebná. Stal by se potom takový sen zbytečným? Neuměl jsem si to představit. A jestliže by byla možnost žití ze světla pro každého, zpochybnilo by to tolik opakované dogma 'tři dny bez vody, několik týdnů bez chleba a - smrt', a tedy že lidé umírají hladem a žízní pouze proto, že očekávají, že se tak stane. Taková představa mne znepokojovala.

Zanedlouho po přečtení článku jsem se s Michaelem Wernerem setkal a navštívil jeho přednášku na téma žití ze světla. Seznámil jsem se tak více s tématem samotným, ale zatímco na některé otázky jsem dostal odpověď, nekteré nové otázky vyvstaly. Začínalo mi docházet, že způsob žití ze světla by problém uživení lidstva nevyřešil, protože přechod na tento způsob je věcí čistě osobního rozhodnutí a nemůže být o něm rozhodováno nikým ostatním. Jak čas plynul, moje chuť vyzkoušet celou věc na sobě, byla stále silnější.

K nastoupení 21 denního procesu jsem se odhodlal asi rok poté, co jsem o něm slyšel poprvé. Kromě mé zvědavosti, zda opravdu dokáži žít jen ze světla, mne navíc přitahovaly další výhody nejezení, například představa nově získaného volného času, většího množství energie, zlepšení zdraví a úleva mému těsnému rozpočtu.

Musel jsem vyřešit několik neočekávaných překážek. První potíž představovalo rozhodnutí se pro spravný termín, protože stáhnout se ze svého každodenního života po dobu tří týdnů by bylo obtížné. Když opominu letní prázdniny, připadaly pro mne coby učitele v úvahu již jen zbývající maximálně dvoutýdenní období volna. A tak poté jsem celou věc několikrát odložil, rozhodl jsem se nakonec na přechod během šestnáctidenního podzimního volna s tím, že první tři a poslední dva dny volna by zasahovaly do pracovních dní. Vždy jsem hodně sportoval a cítil jsem se v dobré kondici. Svůj plán jsem probral se svým mentorem, který mne měl celým procesem provázat a dohodli jsme se, že to tak uděláme.

Při přechodu mi asistoval další pomocník, který se mnou sdílel domácnost. Mentor mi pravidelně telefonoval a někdy se zastavil na kus řeči. Doporučení knihy, abych většinu času trávil pokud možno o samotě, jsem se ale důsledně nedržel. Dodržoval jsem ale doporučení, abych střídal období aktivity a odpočinku a také instrukce ohledně pitného režimu (žádné pití během prvního týdne a hodně pití během dalších 14 dní). Hlad ani žízeň mne příliš netrápily, měl jsem ale problémy se 'suchem v ústech' (která jsem si nechtěl vyplachovat) a s tím, že jsem mnoho času trávil ležením. Neměl k disposici balkón ani kousek zahrádky a chybělo mi tak přirozené prostředí. Našel jsem si někoho, kdo mne odvezl, když jsem potřeboval ven nebo kdo mne doprovázel na denních procházkách. Ke konci prvního týdne se mi točila hlava a cítil jsem se slabý při chůzi. Kromě těchto příznaků jsem postupoval přechodem bez problémů, které by stály za zmínku. Rozhovory s mým mentorem mi velmi pomáhaly, neboť vyvstávaly otázky, které nebyly probírány v knize.

Byl jem udiven tím, jak snadno jsem se vypořádal s nepitím. Mojí největší obavou bylo, zda můj záměr nebude ohrožovat život a byl jsem připraven jej přerušit v případě, že bych zaznamenal jakékoli vrovné příznaky. Nepociťoval jsem ani žádnou bolest v oblasti ledvin, ktará bývá příznakem nedostatku příjmu tekutin.

Mezi všemi věcmi, kterých jsem si všiml a které mne zaujaly bych vyjmenoval čtyři, které mi přišly nejzajímavější:

- budil jsem se kolem čtvrté hodiny ranní s pocitem plného a dostatečného spánku a potřeba spánku se dále zmenšovala

- dokázal jsem se soustředit na svoji práci po znatelně delší dobu než dříve

- když si můj pomocník vařil jídlo pro sebe, omlouval se mi za vůni, kterou vydávalo, já jsem ji ale vnímal s radostí. Na druhou stranu představa, že bych jídlo ochutnal, ve mne vyvolávala nevolnost.

- o šest měsíců dříve jsem si musel vzít několik dní volna kvůli mým vážným problémům s křečovými žílami. Křečové žíly nyní úplně vymizely.

Po mém návratu do práce si lidé začínali všímat, že jsem se změnil. Po třech týdnech jsem ztratil 10 kilogramů váhy a v obličeji jsem také vypadal hubenější. Moje třída (deváťáci) slyšela z doslechu o tom, čím jsem prošel a přáli si, abych si snimi o tom popovídal. Připravil jsem si termín, dostavili se všichni kromě jednoho žáka, který byl o záležitosti již obeznámen. Žáky nejvíce zajímalo: 'Je opravdu možné žít ze světla? Jak to děláte? Proč to děláte?' A reagovali několika způsoby: Nedůvěra (je to nemožné), nejistota (jistě že to není možné, ale proč by nám lhal?), přijetí (není pochyb o tom, že to je možné, ale jak se k tomu může donutit?). Někteří kolegové měli také poznámky (Jak můžeš učit aniž bys cokoli jedl?), ale nikdy nezačali žádnou konverzaci.

Z počátku vzbudilo celé téma ve škole senzaci. Řada studentů mne vyhledávala, což jsem ne vždy schvaloval, ale některé momenty byly docela humorné. O mých narozeninách jsem například obdržel poukázku do solária, jindy když jsem byl pozván na jídlo, se mne ptali, jestli bych si dal raději 40 nebo 60 Watů. Byl jsem ale také dost sledován a vše, co jsem dělal, bylo kriticky hodnoceno. Ať jsem udělal nebo řekl cokoli, vzbudilo to pokaždé komentáře typu: 'Tak takhle se chová a mluví někdo, kdo už nic nejí'. Když jsem někdy při výuce zareagoval tak, že se to studentům nelíbilo, shodili to rychle na mne s tím, že mám zase špatnou náladu: 'není divu, když nic nejíte!' Pokud jde o mne, neměl jsem pocit, že by moje nálady byly horší než jindy. Ať jsem dělal cokoli, bylo to vždy spojováno s mým nejezením, aniž by se kdokoli snažil přemýšlet o jiných možných důvodech.

Po nějaké době si na celou věc lidé zvykli a její senzačnost pomalu uhasínala. I když jsem někdy reakce na můj přechod snášel těžce, můj celkový pocit byl pocit spokojenosti. Má očekávání byla naplněna a někdy dokonce překročena. Zpočátku jsem měl například problém vyrovnat se s volným časem, který jsem najednou získal, nepotřebnost nakupování, vaření a umývání nádobí představuje citelnou úsporu času, když žijete sami. Jezení coby společenská událost pro mne znamenalo větší problém. Babička ráda peče pro svého vnoučka, přátelé vás pozvou na jídlo. Všichni byli tím, že jsem nejedl, zklamáni. A tak jsem musel vysvětlovat, předkládat důvody, někdy se dokonce obhajovat. Nebylo to moc zábavné a tak jsem se někdy 'ze zdvořilosti' k jezení připojil. Zpočátku jsem cítil k jezení averzi, následně jsem si je ale docela užíval. A tak jsem si občas nějaké jídlo dal. Nepravidelnost, se kterou jsem tak probouzel svůj trávicí systém, ale nebyla vůbec příjemná a vždy jem pociťova úlevu poté, co se nakonec vše zase zklidnilo.

Na konci 21 denního procesu se moje váha ustálila na 70 kilogramech. O čtyři měsíce později ale začala klesat, bez jakéhokoli zjevného důvodu a to i přesto, že jsem energie pociťoval stejně a cítil jsem se celkově dobře. Nechal jsem si poradit a začal jsem znovu po malých soustech jíst, tím jsem si stabilizoval váhu, ale když jsem znovu přestal jíst, váha se začala opět snižovat. Tento jev jsem neměl možnost dále zkoumat, protože jak se věci vyvíjely, rozhodl jsem se po nějakou dobu jíst opět normálně jako dřív. Stalo se tak kvůli mé dceři, tenkrát jedenáctileté, která u mne v té době začala bydlet. S ohledem na její věk a stavbu jsem si nebyl jistý, jaký vliv by na ni mělo, kdyby s ní otec při jídle jen seděl u stolu a nikdy nejedl.

Jsem velmi rád, že jsem procesem 21 dní prošel a zkušenost s ním si nenechal ujít. Pocit, který jsem zažíval při nejezení, mi schází a jeho pozitivní účinky s tím, jak jsem se vrátil opět k normální stravě, ustupují. Častěji se unavím, potřebuji více spánku a křečové žily se mi znovu objevily. Po jídle se často necítím dobře, protože cítím, jak je moje tělo nadbytečně zatíženo. I když je dnes dcera mimo domov, například na školním výletě nebo s kamarády, jím už ale nyní běžně jako dříve. Jíst znovu v době hlavních jídel mi také nedělá problém, říkám si totiž, že jednou až budou děti veliké a vyletí z hnízda, ten den nakonec přijde..!

Benno Walbeck"

Sdílet tento příspěvek


Odkaz na příspěvek
Sdílet na ostatní stránky

Join the conversation

You can post now and register later. If you have an account, sign in now to post with your account.

Návštěvník
Odpovědět na toto téma...

×   Pasted as rich text.   Paste as plain text instead

  Only 75 emoji are allowed.

×   Your link has been automatically embedded.   Display as a link instead

×   Your previous content has been restored.   Clear editor

×   You cannot paste images directly. Upload or insert images from URL.


×
×
  • Vytvořit...