Přejít na obsah

Martin

Redakce
  • Počet příspěvků

    157
  • Registrace

  • Poslední návštěva

  • Dní od ocenění

    42

Vše od uživatele Martin

  1. Rád bych Vás upozornil na video, které připravil příjemný mladý slovenský pár vystupující pod přezdívkou RawTwins.
  2. Ahoj Stehlíku, já si myslím, že kdyby se stalo 80% lidí vegetariány, pak - předně to už by byl na zemi skoro ráj - a také směr vývoje civilizace by se natočil úplně jiným směrem. Kdyby ta většinová vibrace společnosti byla taková, tedy tak soucitná vůči bolesti zvířat, (což nepovažuji za něco navíc, ale spíš za něco přirozeného, co jsme jen zapomněli), pak pro těch zbývajícíh 20% lidí by bylo dost obtížné svůj životní styl udržovat aniž by si uvědomovali, že dělají něco asociálního. Také by asi ubylo válek, nemocí.. Zdá se mi, že v můžeme být optimisty v tom, že vývoj jde dopředu a my se všichni učíme, vyspíváme a přirozenosti nelze unikat dlouho. Někteří breathariáni popisují, že se necítí odděleni, že se cítí součástí všeho a že i vše ostatní je pak dokáže vyživovat. Z toho pohledu si myslím, že vegetariánství jako předstupeň breathariánství je logické, člověk, který vyžaduje zabíjení, je myslím nutně, od zvířat, které musejí pro něho zemřít, odvrácen, oddělen. To mne napadlo při čtení Tvých řádků :)
  3. Ahoj, Hanka nahrála audionahrávku na Uložto, odkaz na ni :)
  4. Martin

    Přednáška H.R.Maneka

    Tento odstaveček vznikl překladem životopisu HRM, jak je uveden na jeho vlastních stránkách na adrese zde. "Hira Ratan Manek se narodil 12. září.1937 v indickém městě Bodhavad, vyrůstal v Kalkatě ve státě Kerala a dosáhl titulu strojního inženýra na Keralské univerzitě. Po dokončení studií se zapojil do rodinného obchodu s kořením a podnikání v oblasti loďařství a v této práci pokračoval až do roku 1992, kdy odešel do důchodu. Po svém odchodu do důchodu začal studovat starověkou praxi "hledění do slunce", která jej přitahovala již od dětství. Jednalo se o starou, ale zapomenutou metoda, který byla v dávných dobách praktikována v různých částech světa. Poté co se cvičením hledění do slunce zabýval 3 roky, podařilo se mu znovu objevit tajemství této metody. Během svého studia byl inspirován především učením Mahavíry (Lord Mahavir of Jains), který tuto metodu praktikoval již před 2600 lety. Další inspirace týkající se metody pocházela od starých Egypťanů, Řeků a domorodých Američanů. Od 18. června 1995, žije HRM nadále pouze ze sluneční energie a vody. Občas, ze společenských důvodů pije čaj, kávu nebo podmáslí. HRM dosud absolvoval tři přísné půsty, během kterých přijímal pouze sluneční energii a vodu a byl pod kontrolou různých vědeckých a lékařských týmů. První z těchto půstů trval 211 dní a proběhl v létech 1995-96 v indické Kalkatě, pod dohledem Dr. C.K.Ramachandrana, odborného lékaře v oblasti alopatie a ajurvédské medicíny. Následující půst trval 411 dní a proběhl v létech 2000-2001 v indickém Ahmedabádu. Proběhl pod dohledem týmu 21 lékařů a vědců pod vedením Dr. Sudhir Shaha (odkaz na zprávu Dr. Shaha) a Dr. K.K. Shaha, tehdejšího úřadujícího předsedy indické lékařské asociace. Lékař Dr. D. Maurie Pressman, který popisuje své zkušenosti s HRM ve svém článku, se později k týmům při dalších pozorováních. Na základě vzrušujících nálezů z výzkumu v Ahmedabádu, byl HRM pozván univerzitami Thomas Jefferson University a University of Pennsylvania ve Filadelfii, na 130 dny trvající pozorování. Tamní tým lékařů a vědců měl za cíl pozorovat jeho sítnici, šišinku a mozek a tým proto vedl Dr. Andrew B. Newberg, přední odborník na problematiku mozku, který také vystupoval v nedávném filmu "What the Bleep Do We Know" a Dr. George C. Brenard, přední odborník na výzkum šišinky. Počáteční výsledky zjistily, že buňky šedé kůry mozkové u HRM regenerují. Bylo pořízeno 700 snímků které prokázaly, že neurony neumíraly, ale byly aktivní. Dále se ukázalo, šišinka se u HRM zvětšovalu a nikoli zmenšovala, jak je obvyklé u lidí ve věku mezi 50 a 60 léty a také, že zatímco její maximální průměrná velikosti je asi 6x6 mm, u HRM byla změřeno 8x11 mm. Lidí, kteří praktikují metodu hledění do slunce a kteří se dobrovolně nabídli k pozorování je velmi mnoho, ale z důvodu nedostatečného financování a dalších omezení nejsou výsledky zdokumentovány. U HRM se podařilo vzácně poskytnout své živé svědectví k pozorování a pokusům na vlastním těle vědeckými metodami v čase několika podstatných časových období. I když se vědci a lékaři shodli na tom, že pocit hladu se při praktikování metody snižuje nebo dokonce mizí úplně, s ohledem na složitost jednotlivých funkcí mozku se jim nepodařilo vysvětlit jak je možné, že metoda hledění do slunce má tak kladný efekt na lidskou mysl a tělo, další výzkum však zatím stále probíhají. Od roku 2002 HRM cestuje po celém světě, aby přednášel o své zkušenosti s hleděním od slunce, díky které by mohlo lidstvo vyřešit své problémy bez jakýchkoli nákladů nebo gurů. V roce 2009 HRM během 210 dní přednášek o této staré metodě navštívil 80 zemí. Za posledních několik let poskytl HRM v průměru přibližně 300 přednášek na toto téma ročně v různých jazycích. Rozhovory s HRM o hledění do slunce byly publikovány v předních světových médiích včetně BBC World Services, připraveno bylo i několik dokumentárních pořadů. Další zdroje mohou být dostupné prostřednictvím Youtube případně na Google a to v nejrůznějších světových jazycích jako je francouzština, španělština, angličtina, hindština, atd. Mnohé odkazy jsou uvedeny v sekci Sluneční odkazy těchto stránek. V současné době praktikuíjcí metody HRM zakládají 'Centra léčení sluncem' po celém světě. Pro ty, kteří mají zájem dozvědět se více o sluneční energii coby účinném nástroji léčby, doporučuje HRM tyto knihy: - "Light, Medicine of the Future" od Jacoba Liebermana a "The Healing Sun: Sunlight and Health in the 21st Century" od Richarda Hobday."
  5. Martin

    Praha - Setkání příznivců

    until

    Všiml jsem si, že v přihlašovacím formuláři je zmíněna cena 150,- Kč, ta informace by tu pro čtenáře neměla chybět.
  6. until
    Ahoj, přeposílám událost Hanky Svoji účast můžete po přihlášeni se potvrdit tlačítkem 'účastním se'. 'Ráda bych Vás všechny pozvala na společné sdílení a diskuzi všech breathariánů či zájemců a to 7.2. od 18,30 do 20,30 v pražském A centru (Vítkova 10, Parha 8 - Karlín) - přihlásit se můžete na www.acentrum.eu v rozvrhu na příslušném datu. ŽITí Z PRáNY Diskuzi o možnostech žít ze světla či prány nebo-li o breathariánství nedávno rozvířil příjezd Henriho Monforta, který už 9 let nejí hmotnou stravu. Natolik mne to inspirovalo, že jsem absolvovala 21 denní přechod na pránu. O mých zkušenostech a o tom, jak jsem na tom nyní - další měsíc poté, bych se ráda podělila se všemi, kdo budou mít zájem. Zároveň bych ráda dala dohromady lidi, kteří tak žijí nebo je to zajímá a podpořila se vzájemně na této cestě. Těším se Hanka.' Mapka:
  7. Ahoj, dostal jsem odkaz na stránku, odkud si je možné objednat kihy od Jasmuheen, tedy přeposílám Knihy Jasmuheen na Kosmas.cz
  8. Ahoj, rád bych zde uveřejnil osobní zkušenost učitele Benno Walbecka, jak ji popisuje v knize Michael Werner.. K citaci z knihy jsem dostal svolení od nakladatele knihy. "O 21 denním procesu jsem se poprvé dozvěděl na podzim roku 2002 z článku v časopisu Das Goetheanum. Bylo mi tehdy čerstvých 39 let, posledních 12 let jsem pracoval jako učitel. Moje obě děti tehdy žily se svojí matkou, se kterou jsem byl rozvedený. Rozvod by pro mne těžký z mnoha pohledů, žil jsem sám, přestěhoval jsem se do nového města a snažil jsem se zorientovat v novém prostředí. Samotný fakt, že Das Goetheanum článek uveřejnilo, mne ve skutečnosti překvapil, neboť se mi zdálo, že citovaná literatura a celý proces jako takový s antroposofií nemají mnoho společného. Redaktoři měli ale evidentně pocit, že by článek mohl být pro čtenáře důležitý. Popisovaný proces ve mne okamžitě vzbudil zájem. Nepochyboval jsem o tom, že žití ze světla je možné a položil jsem si přímo otázku: můze to dokázat skutečně každý - i já? Byl jsem přesvědčený o tom, že bych to rád vyzkoušel. Na druhé straně ale ve mně také cosi protestovalo. Jako mladý jsem totiž zvažoval myšlenku věnovat se zemědělství, protože práce se zemí, se mi zdála zajímavá a v naší době potřebná. Stal by se potom takový sen zbytečným? Neuměl jsem si to představit. A jestliže by byla možnost žití ze světla pro každého, zpochybnilo by to tolik opakované dogma 'tři dny bez vody, několik týdnů bez chleba a - smrt', a tedy že lidé umírají hladem a žízní pouze proto, že očekávají, že se tak stane. Taková představa mne znepokojovala. Zanedlouho po přečtení článku jsem se s Michaelem Wernerem setkal a navštívil jeho přednášku na téma žití ze světla. Seznámil jsem se tak více s tématem samotným, ale zatímco na některé otázky jsem dostal odpověď, nekteré nové otázky vyvstaly. Začínalo mi docházet, že způsob žití ze světla by problém uživení lidstva nevyřešil, protože přechod na tento způsob je věcí čistě osobního rozhodnutí a nemůže být o něm rozhodováno nikým ostatním. Jak čas plynul, moje chuť vyzkoušet celou věc na sobě, byla stále silnější. K nastoupení 21 denního procesu jsem se odhodlal asi rok poté, co jsem o něm slyšel poprvé. Kromě mé zvědavosti, zda opravdu dokáži žít jen ze světla, mne navíc přitahovaly další výhody nejezení, například představa nově získaného volného času, většího množství energie, zlepšení zdraví a úleva mému těsnému rozpočtu. Musel jsem vyřešit několik neočekávaných překážek. První potíž představovalo rozhodnutí se pro spravný termín, protože stáhnout se ze svého každodenního života po dobu tří týdnů by bylo obtížné. Když opominu letní prázdniny, připadaly pro mne coby učitele v úvahu již jen zbývající maximálně dvoutýdenní období volna. A tak poté jsem celou věc několikrát odložil, rozhodl jsem se nakonec na přechod během šestnáctidenního podzimního volna s tím, že první tři a poslední dva dny volna by zasahovaly do pracovních dní. Vždy jsem hodně sportoval a cítil jsem se v dobré kondici. Svůj plán jsem probral se svým mentorem, který mne měl celým procesem provázat a dohodli jsme se, že to tak uděláme. Při přechodu mi asistoval další pomocník, který se mnou sdílel domácnost. Mentor mi pravidelně telefonoval a někdy se zastavil na kus řeči. Doporučení knihy, abych většinu času trávil pokud možno o samotě, jsem se ale důsledně nedržel. Dodržoval jsem ale doporučení, abych střídal období aktivity a odpočinku a také instrukce ohledně pitného režimu (žádné pití během prvního týdne a hodně pití během dalších 14 dní). Hlad ani žízeň mne příliš netrápily, měl jsem ale problémy se 'suchem v ústech' (která jsem si nechtěl vyplachovat) a s tím, že jsem mnoho času trávil ležením. Neměl k disposici balkón ani kousek zahrádky a chybělo mi tak přirozené prostředí. Našel jsem si někoho, kdo mne odvezl, když jsem potřeboval ven nebo kdo mne doprovázel na denních procházkách. Ke konci prvního týdne se mi točila hlava a cítil jsem se slabý při chůzi. Kromě těchto příznaků jsem postupoval přechodem bez problémů, které by stály za zmínku. Rozhovory s mým mentorem mi velmi pomáhaly, neboť vyvstávaly otázky, které nebyly probírány v knize. Byl jem udiven tím, jak snadno jsem se vypořádal s nepitím. Mojí největší obavou bylo, zda můj záměr nebude ohrožovat život a byl jsem připraven jej přerušit v případě, že bych zaznamenal jakékoli vrovné příznaky. Nepociťoval jsem ani žádnou bolest v oblasti ledvin, ktará bývá příznakem nedostatku příjmu tekutin. Mezi všemi věcmi, kterých jsem si všiml a které mne zaujaly bych vyjmenoval čtyři, které mi přišly nejzajímavější: - budil jsem se kolem čtvrté hodiny ranní s pocitem plného a dostatečného spánku a potřeba spánku se dále zmenšovala - dokázal jsem se soustředit na svoji práci po znatelně delší dobu než dříve - když si můj pomocník vařil jídlo pro sebe, omlouval se mi za vůni, kterou vydávalo, já jsem ji ale vnímal s radostí. Na druhou stranu představa, že bych jídlo ochutnal, ve mne vyvolávala nevolnost. - o šest měsíců dříve jsem si musel vzít několik dní volna kvůli mým vážným problémům s křečovými žílami. Křečové žíly nyní úplně vymizely. Po mém návratu do práce si lidé začínali všímat, že jsem se změnil. Po třech týdnech jsem ztratil 10 kilogramů váhy a v obličeji jsem také vypadal hubenější. Moje třída (deváťáci) slyšela z doslechu o tom, čím jsem prošel a přáli si, abych si snimi o tom popovídal. Připravil jsem si termín, dostavili se všichni kromě jednoho žáka, který byl o záležitosti již obeznámen. Žáky nejvíce zajímalo: 'Je opravdu možné žít ze světla? Jak to děláte? Proč to děláte?' A reagovali několika způsoby: Nedůvěra (je to nemožné), nejistota (jistě že to není možné, ale proč by nám lhal?), přijetí (není pochyb o tom, že to je možné, ale jak se k tomu může donutit?). Někteří kolegové měli také poznámky (Jak můžeš učit aniž bys cokoli jedl?), ale nikdy nezačali žádnou konverzaci. Z počátku vzbudilo celé téma ve škole senzaci. Řada studentů mne vyhledávala, což jsem ne vždy schvaloval, ale některé momenty byly docela humorné. O mých narozeninách jsem například obdržel poukázku do solária, jindy když jsem byl pozván na jídlo, se mne ptali, jestli bych si dal raději 40 nebo 60 Watů. Byl jsem ale také dost sledován a vše, co jsem dělal, bylo kriticky hodnoceno. Ať jsem udělal nebo řekl cokoli, vzbudilo to pokaždé komentáře typu: 'Tak takhle se chová a mluví někdo, kdo už nic nejí'. Když jsem někdy při výuce zareagoval tak, že se to studentům nelíbilo, shodili to rychle na mne s tím, že mám zase špatnou náladu: 'není divu, když nic nejíte!' Pokud jde o mne, neměl jsem pocit, že by moje nálady byly horší než jindy. Ať jsem dělal cokoli, bylo to vždy spojováno s mým nejezením, aniž by se kdokoli snažil přemýšlet o jiných možných důvodech. Po nějaké době si na celou věc lidé zvykli a její senzačnost pomalu uhasínala. I když jsem někdy reakce na můj přechod snášel těžce, můj celkový pocit byl pocit spokojenosti. Má očekávání byla naplněna a někdy dokonce překročena. Zpočátku jsem měl například problém vyrovnat se s volným časem, který jsem najednou získal, nepotřebnost nakupování, vaření a umývání nádobí představuje citelnou úsporu času, když žijete sami. Jezení coby společenská událost pro mne znamenalo větší problém. Babička ráda peče pro svého vnoučka, přátelé vás pozvou na jídlo. Všichni byli tím, že jsem nejedl, zklamáni. A tak jsem musel vysvětlovat, předkládat důvody, někdy se dokonce obhajovat. Nebylo to moc zábavné a tak jsem se někdy 'ze zdvořilosti' k jezení připojil. Zpočátku jsem cítil k jezení averzi, následně jsem si je ale docela užíval. A tak jsem si občas nějaké jídlo dal. Nepravidelnost, se kterou jsem tak probouzel svůj trávicí systém, ale nebyla vůbec příjemná a vždy jem pociťova úlevu poté, co se nakonec vše zase zklidnilo. Na konci 21 denního procesu se moje váha ustálila na 70 kilogramech. O čtyři měsíce později ale začala klesat, bez jakéhokoli zjevného důvodu a to i přesto, že jsem energie pociťoval stejně a cítil jsem se celkově dobře. Nechal jsem si poradit a začal jsem znovu po malých soustech jíst, tím jsem si stabilizoval váhu, ale když jsem znovu přestal jíst, váha se začala opět snižovat. Tento jev jsem neměl možnost dále zkoumat, protože jak se věci vyvíjely, rozhodl jsem se po nějakou dobu jíst opět normálně jako dřív. Stalo se tak kvůli mé dceři, tenkrát jedenáctileté, která u mne v té době začala bydlet. S ohledem na její věk a stavbu jsem si nebyl jistý, jaký vliv by na ni mělo, kdyby s ní otec při jídle jen seděl u stolu a nikdy nejedl. Jsem velmi rád, že jsem procesem 21 dní prošel a zkušenost s ním si nenechal ujít. Pocit, který jsem zažíval při nejezení, mi schází a jeho pozitivní účinky s tím, jak jsem se vrátil opět k normální stravě, ustupují. Častěji se unavím, potřebuji více spánku a křečové žily se mi znovu objevily. Po jídle se často necítím dobře, protože cítím, jak je moje tělo nadbytečně zatíženo. I když je dnes dcera mimo domov, například na školním výletě nebo s kamarády, jím už ale nyní běžně jako dříve. Jíst znovu v době hlavních jídel mi také nedělá problém, říkám si totiž, že jednou až budou děti veliké a vyletí z hnízda, ten den nakonec přijde..! Benno Walbeck"
  9. Martin

    Michael Werner

    Michael Werner, doktor chemie žijící ve švýcarském Arlesheimu nekonzumuje stravu od roku 2001, podrobil se řadě studií a jeho případ byl představen v dokumentu

    © Michael Werner

  10. Martin

    No Way To Heaven

    'No way to heaven' (2008) začíná na vzdáleném ostrově v jihozápadní Asii. Tam se Fritz Joss, mladík ze švýcarských Alp rozhodl přestat jíst - jednou a provždy. Má v úmyslu začít se vyživovat ze (slunečního) světla prostřednictvím takzvaného '21 denního procesu'. Uvolněný a až dětsky naivně se Fritz vydává na svoji cestu, ale plánovaný přeměna na 'breathariánství' je mnohem komplikovanější než si představoval. (oficiální text) Více podrobností o filmu je v recenzi zde:
  11. Odkaz na youtube video v angličtině, jež je úryvkem z pořadu 60 minutes. Test, jehož se Jasmuheen účastnila neprokázal, její údajné schopnosti žít bez potravy a vody pod dohledem po několik dní, Jasmuheen ztratila během testu několik kilo váhy a byla silně dehydrovaná. Přisuzuje to prostředí, ve kterém byla pozorována. (bude doplněno)
  12. Ind tvrdí, že přežije bez jídla a vody. Lékaři vysvětlení nenašli nh, ČTK 10. května 2010 16:25 'Dvaaosmdesátiletý jogín Prahlad Džani, který prohlašuje, že 70 let nejí ani nepije, byl propuštěn z nemocnice. Během dvou týdnů pod dohledem kamer muž nepozřel žádnou potravu a nenapil se ani kapky vody. Navíc ani nevyměšoval. Lékaři a vědci jsou ohromeni, z výsledků prvních testů ale nepoznali, co udržuje jogína při životě. "Nechápeme stále, jak přežil bez toho, aniž vyměšoval. Tato záhada zůstává nevyřešena" řekl novinářům podle agentury AFP neurolog Sudhir šah z třicetičlenného týmu lékařů, kteří sledovali jogína v nemocnici v západoindickém Ahmadábádu. Po tuto dobu byl jogín čtyřiadvacet hodin denně pod dohledem kamer. Kontakt s vodou měl jen když se myl nebo kloktal. "Jestliže nebere svoji energii z potravin a z vody, musí ji brát z jiných zdrojů, které jsou kolem něho. Například ze Slunce," řekl Sudhir šah' Celý článek je na adrese iDnes zde.
×
×
  • Vytvořit...